Jedním z nejvýraznějších dokladů rozvoje lidské společnosti napříč světem je umění, zvláště pak architektura, která je dostupná široké veřejnosti. Právě architektonická díla, i když jen torzálně zachovaná, dokládají tisíciletý vývoj Evropy, jak ukazují již antické památky z dob starověkého Řecka a Říma dochované i mimoevropské prostředí.

S nástupem prvního tisíciletí se začala psát křesťanská historie Evropy, jejímiž nejdůležitějšími zástupci se staly na dlouhá staletí sakrální-církevní stavby (baziliky, kaple, kostely, katedrály atd.) budované s podporou předních církevních i světských osob, které dbaly na odpovídající reprezentativní charakter jimi budovaných staveb.

V průběhu staletí se mistři nezdokonalovali jen ve stavebnictví, ale také se tříbil a měnil vkus veřejnosti, jak ukazuje vznik jednotlivých uměleckých slohů od antiky po XX. století. Zatímco starší, pro středověk typické slohy romána a gotika jsou spolu s renesancí ryze evropskými, baroko spolu s mladšími slohy rokokem, klasicismem a slohy XIX. století zasáhly jak Ameriku (Nový svět), tak další území kolonizovaná Evropany.