Název baroko měl stejně jako gotika původně hanlivý přídech. Mohl za něj kontrast mezi barokními a renesančními díly, která byla považována za vzor dokonalosti. Z pohledu současníků (a pozdějších badatelů) nově vznikající díla trpěla oproti renesančním pracím četnými nedostatky. Snad právě proto byla nakonec označena původně portugalským slovem označujícím perlu nedokonalého tvaru – pérola barroca.

Přesto dnes návštěvníci Říma a četných dalších měst obdivují takové barokní skvosty jako .

Ačkoli si nový sloh v Itálii získal oblibu již v XVI. století, většinu Evropy a s ní i Nový svět ovládl až ve století následujícím. V četných zemích se navíc stal účinným nástrojem katolické církve soupeřící s protestanty. Tato jeho úloha byla umocněna po skončení Třicetileté války, po které byla přijata zásada „cuius regio, eius religio“ (čí země, toho víra).

Tato slova platí i pro Čechy, kde obraz měst a krajiny dotváří mnohé barokní chrámy, sochy či boží muka. Také v Karlovarském kraji najdeme díla rodiny Dietzenhoferů, předních barokních architektů, kteří stojí za stavbou chrámu Máří Magdalény v Karlových Varech či takovým skvostem, jakým je pražský chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Vedle kostela Panny Marie pak lze vzpomenout v kraji barokní kostely v Chebu a nedaleko ležící Svatý kopeček, Chýši, Rabštejn či Teplou (město). Mnohé zámecké areály a chrámová průčelí byly po celých Čechách vyzdobeny vynikajícími sochařskými díly rodiny Braunů, Brokofů či Prachnerů a mnohých dalších umělců.

Zatímco stavby ve střední Evropě, a to i u nás byly po celé XVII. a XVIII. století budovány převážně v dynamickém baroku, ve Francii se prosadila za Ludvíka XIV. jeho umírněnější, klasicistní varianta, jak dokazuje zámek ve Versailles. Reakcí Francouzů na ni se pak stalo hravé, elegantní a přezdobené rokoko, které se rozšířilo do celé Evropy, kde je na rozdíl od Francie považováno za pozdní fázi baroka.