Zatímco v dřívějších staletích se vedle sebe v Evropě rozvíjely dva výrazné slohy, na přelomu XVIII. a XIX. století byla situace odlišná. Možnosti klasicismu a empíru stejně jako biedermeieru byly před koncem  první poloviny XIX. století vyčerpány, navíc nevyhovovaly ani staronovému politickému uspořádání.

V roce 1844 si němečtí architekti  položili na svém již třetím sjezdu v Praze několik otázek, týkajících se budoucnosti architektury a jejích východisek. Mají nadále pokračovat v tradicích klasicismu a empíru (a řecké architektury) nebo gotiky a navázat tak na stále živou tvorbu romantiků?

Nakonec došli k závěru, že úřední budovy budou i nadále stavěny v duchu klasicismu a empíru, kostely pak v duchu románského nebo gotického slohu a veřejné budovy jako divadla, radnice a školy ve slohu renesančním. Původní historické budovy tak posloužily jednak jako přímé vzory, jednak jako učebnice architektonických forem. Na ně navazující nové stavby pak získaly označení podle slohu, na který odkazovaly a k němu připojené předpony pseudo- nebo novo-, čím vznikly nově názvy novorománského, novogotického a novorenesančního slohu.

V tomto období našich dějin vznikly nejvýznamnější památky našeho národa jako  novorenesanční křídlo Staroměstské radnice, Národní divadlo či Národní muzeum a četná města jako Karlovy Vary, Plzeň či Jáchymov získala nové radnice a divadla. Zajímavou stavbou, která vznikla na samém konci XIX. století v novorománském slohu je Velká synagoga v Plzni. Krátce na to byl překvapivě zbudován novorenesanční kostel sv. Václava na pražském Smíchově.

Stejně jako jiné velké slohy i období historizujících slohů si prošlo ranou, vrcholnou a pozdní fází. Ty se však vyznačovaly odlišným vztahem k památkám. Dobrým příkladem je tu období let 1860-1880, kdy se hovoří o přísném historismu založeném na studiu románských a gotických památek.  Architekti, kteří zároveň pracovali jako restaurátoři, stvořili vlastní ideální vzorník, kterému podřídili také památky. Ty pak během rekonstrukcí a renovací zbavovali „nánosu“ mladších slohů v duchu tzv. čistoty, nebo-li purismu. Dobrým příkladem tohoto přístupu je jméno architekta Josefa Mockera, který stojí také za rekonstrukcí Karlštejna nebo kostela sv. Jáchyma v Jáchymově.

V kontrastu k němu a jemu podobně založeným stojí tvorba přední vídeňské dvojice architektů, která svou stopu zanechala po celém Rakousku-Uhersku, Ferdinadna Fellnera a Hermanna Helmera. Ateliér Fellner a Helmer je autorem nejvýznamnějších lázeňských budov v Karlových Varech, ať už jde o Městské divadlo, Grandhotel Pupp, Císařské lázně či Tržní nebo Sadovou kolonádu. Kromě těchto novorenesančních staveb zdobí Karlovy Vary také novogotický kostel sv. Lukáše.