Renesance

V době, kdy ve Svaté říši římské a v Království českém vládl Karel IV., se v Itálii pozvolna rodil nový sloh – renesance – a s ním nový životní směr – humanismus. V duchu jejich hlavní společné myšlenky „návratu k antice“ se umělci inspirovali antickými stavbami a to jak raně křesťanskými, tak později i přímo antickými.

Z počátku bylo nejpokrokovějším druhem umění malířství, ve kterém vynikl Giotto di Bondone, v závěsu za ním bylo sochařství stíhané architekturou. Raná italská  renesance se tak v pravém slova smyslu objevila ve druhém desetiletí XV. století ve Florencii a reprezentují ji díla sochaře Donatella či architekta Filippa Bruneleschiho. V té samé době vypukla v Čechách husitská revoluce.

Téměř celá Evropa se v průběhu XV. století seznámila s novým slohem, ve střední Evropě se prosadil v poslední čtvrtině XV. století v okolí uherského a českého krále Matyáše Korvína, odkud pronikl na Moravu, do Polska a Saska. Zatímco v prostředí střední Evropy mluvíme o rané renesanci v Itálii vznikají díla předních umělců vrcholné renesance Leonarda da Vinci a Micchelangela. Stejně jako v Itálii i ve střední Evropě se obytné stavby zaměřují na pohodlí obyvatel a jejich reprezentaci, co dokládají četné měšťanské domy (Slavonice, Telč) a zámky (Třeboň, Litomyšl, Kratochvíle, Benešov nad Ploučnicí).

V prvé polovině XVI. století vznikala ve střední Evropě, a to i v Království českém na jedné straně ještě díla pozdně gotická doplněná renesančními (mnohdy nepochopenými) prvky, na druhé pak i díla ryze renesanční. První skupinu z nich u nás reprezentují díla z okolí královského architekta Benedikta Rieda a velké pozdně gotické halové kostely v Krušnohoří (Zwickau, Annaberg, Jáchymov, Most), druhou, o něco mladší sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi. Obliba gotiky v německy mluvících zemích ovlivnila značnou měrou vývoj renesance. Umění ovlivněné oběma slohy tu pak bylo označeno jako záalpská renesance.

Závěrečná fáze renesance je úzce spjata se stále více se prosazující jedinečností – manýrou – mistrů, proto byla označena jako manýrismus. Zatímco v Itálii se prosazuje již od druhé čtvrtiny XVI. století, střední Evropu ovládne až s nástupem Rudolfa II. na císařský dvůr, který navíc přesídlí z Vídně do Prahy, která zažije umělecký rozkvět.

Zároveň je manýrismus chápán jako doba pozvolného přechodu k baroku, které se v Evropě plně prosadí po skončení Třicetileté války.