Rok 1916 přinesl rodině Kalla těžkou ránu, když 9. července zemřel syn a někdejší chlouba svého otce, Dr. Anton Kalla, císařský a královský profesor na císařské a královské státní škole ve Vídni a císařský a královský poručík v německé armádě. Poručík i. d. R. v posádkové nemocnici ve Štýrském Hradci, zemřel ve věrné službě vlasti.
Byl obdařen vynikajícími schopnostmi a nadáním, jako jeden z prvních získal doktorát z filozofie a jako jeden z prvních byl povýšen na důstojníka v záloze. Jeho pohřeb, který se konal ve Schmiedebergu po jeho převozu ze Štýrského Hradce, se změnil ve velké smuteční shromáždění za něj a jeho truchlící příbuzné. Mladý se oženil se slečnou Gretou Grögerovou z Freiwaldau-Gräfenbergu, malá dcera se mu narodila až po jeho smrti.
Jeho kolega Dr. Leo Reidel mu věnoval úctyhodný nekrolog, který by zde měl najít důstojné místo:
. . . Anton Kalla se narodil v roce 1883 ve Schmiedebergu v Čechách a vyrůstal v Krušných horách, k nimž byl po celý život připoután a jejichž nářečí nikdy nezapřel. Po gymnáziu v Kaadenu studoval germanistiku v Praze a v Oxfordu, hodně cestoval, aby pokračoval ve studiu a navštívil galerie v Mnichově, Düsseldorfu, Paříži, Londýně, Římě a dalších městech bohatých na umění.
Jako učitel mohl působit pouze šest let, v roce 1908 na Německé obchodní akademii v Praze a v letech 1909 až 1914 na naší škole. Výrazného charakteru,
neobyčejnou láskou k umění, ohnivým duchem plným energie, nadšeným pro lid a vlast, působil doktor Kalla na mládež nesmazatelným dojmem; byl přísným učitelem, který je vychovával k svědomitému plnění povinností a pečlivé práci, ale také přítelem s mladistvým citem, který
nepohrdl hrami a žerty. Cizí jazyk, který vyučoval, přibližoval žákům prostřednictvím barvitých popisů krajiny a veselého sborového zpěvu; především mu však záleželo na německém jazyce a poezii, do jejíhož porozumění uměl zasvěcovat se vzácným citem.
Vyzýval žáky, aby pilně navštěvovali vídeňské galerie, své postřehy o nich přednášeli svým kamarádům v rámci „Cvičení z dějin umění“ a také se seznamovali s chápáním výtvarného umění. Dr. Kalla rozšířil každoroční hudební večery studentů zpěvu o krátké divadelní hry, které často sám napsal. Na předloňské večery nám poslal malou hru: „Otcovy narozeniny“. Procítěné a zbožné „In Sturmes Not“, které zaznělo na našich přednáškových večerech v roce 1914, bylo zopakováno u příležitosti jeho úmrtí a následovalo jeho poslední dílo, Freilustspiel „Im Klassenverruf“, které napsal pro své žáky dva měsíce před svou smrtí a které mu měla jeho třída zahrát loni v létě na lesní louce Semmeringu. Uměleckou hodnotu těchto her překonává řada dalších Kallových básní, v nichž nemusel spoléhat na slabé síly neškolených herců. Patří k nim lidové hry „Herr vergib!“, „Der Dorfgeächtete“ a singspiel „Die Nürnberger Madonna“. Vedle dramatické poezie jsou zde také příběhy – Sandpeter-seffl,dieGlockengeister von St. Michael, pohádky – a četné písně – dvě sbírky: „Im Jahre des Heils 1914“, „ftus schwerer Zeit“; – ale i v těchto básních musí být
postřehy jeho blízkých o jeho úžasné rychlosti při psaní – báseň „28. června 1914“ vznikla přes noc – i o jeho neúnavném pilování formy dávají tušit, že zde je vývoj seriózního umělce teprve v plenkách. vývoj vážného umělce byl přerušen v jeho počátcích.
V pohřebním žalozpěvu za zavražděného arcivévodu v očekávání zvolal: „Na nepřítele! Moje Rakousko“. Sotva o měsíc později spěchal z Anglie ke svému praporu, aby na tuto výzvu reagoval; skutečnost, že se již nemohl zúčastnit bitvy kvůli svému již podlomenému zdraví, ho vždy bolela, ale to, že z posledních sil pečoval o nemocné ve své nemocnici a ve službě u jednotky a že v obětavosti nezaostával za hrdiny v poli, je něco, co nikdy nebylo zapomenuto.
jeho smrt dokázala, že nezůstává pozadu za polními hrdiny.”
