Kontakt: 775 974 856, KrusnohorskyPoutnik@gmail.com

Petr Mikšíček

Zakladatelem všech tří subjektů je Petr Mikšíček. V roce 2000 pěšky a sám obešel republiku – 1000 km za tři měsíce. Ta cesta ho navždy proměnila. Naučil si vytyčit cíl a jít si za ním – doslova. Ať se vám cesta zdá sebedelší, sebenáročnější a sebeosamělejší – nevadí, dojdete tam. Jeho cesta se pro něj stala iniciací a od té doby zasvětil svůj život službě Krušným horám a zanikající krajině česko-německého pohraničí. Díky podpoře své rodiny vydal nespočet knih, připravil mnoho výstav, natočil stovky filmových dokumentů a krátkých hraných filmů. Našel a oživil zanikající osadu Königsmühle pomocí přírodního umění. Natáčí cestovatelský seriál Great Walks. Vytváří se svým týmem aplikace s využitím rozšířené a virtuální reality.

 

Všechny knihy a každoroční kalendáře Petra Mikšíčka můžete pořídit na tomto e-shopu:

 

Petr Mikšíček

Knihy Petra Mikšíčka:

1995: Výlety a úlety – zatím nevydáno
2000: Symfonie E6 – zatím nevydáno
2002: Zmizelé Sudety – kniha a výstava
2005: Sudetská pouť aneb Waldgang
2005: Znovuobjevené Krušnohoří – kniha a výstava
2009: Tváře Krušnohoří – kniha a výstava
2009: Krušný ráj
2014: Waldgang
2017: Tajná zpráva o Marcebile (Geheimbericht zur Marzebilla)
2021: Ne/vlastní domov (Stief/Heimat)
2021: Příběh Königsmühle

Filmy a audiovizuální tvorba Petra Mikšíčka (výběr)- vše k vidění na YouTube:

2010 – Sudetská pouť aneb Waldgang
2011 – Ať žije Josef Beer !
2012 – Königsmühle Erzgebirgensis
2013 – Interaktivní film Blackout v ETU
2013 – Seriál spojme.se
2013 – Krušné Klíny
2013 – Rodina počká
2013 – Hledá se Marcebila
2014 – Nemoc a tvorba Josefa Beera
2014 – Krušné Pyreneje
2014 – Seriál Minuty z Krkonoš
2015 – Dobyvatelé ztracených štol
2015 – 2019 – Seriál Frisér Salón spolku DoKrajin
2016 – 2017 – Seriál Krušné horory
2016 – 2023 – Seriál Great Walks
2017 – Deník z Breitenbachu
2017 – Ornament
2017 – Hokejový Sen
2017 – Kolébka umění
2018 – Středověkém hornictví na stopě
2018 – Seriál Poklady Krušnohoří
2019 – Kolébka hokeje
2019 – Power of Czechoslovakia
2020 – Bitva o Kanadu
2020 – Život Perlorodky
2020 – Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří
2021 – Živé hory 2021 – oficiální představení projektu

2023 – Slovenské zlato

2023 – Aplikace Osudy Krušnohoří

2023 – Paměťový portál www.ZKrusnohori.cz

2023 – Centrum kreativního vzdělávání v Krušnohorském Poutníkovi a Festival dětí

Petr Mikšíček spojil dohromady desítky lidí z Čech a Německa, kteří chtějí uskutečnit myšlenky smíření Čechů a Němců a oživení Krušných hor. To je asi to nejdůležitejší, čeho dosáhl. Všechny nyní pojí hluboké přátelství. Tito lidé představují opravdovou sílu, prostupující Krušnými horami, nezávislou na politických, národnostních, rasových a věkových preferencích. Chceme pomoci lidem přestát turbulentní ekonomické časy, změny politických garnitur, připravit je na dobu klimatické a duchovní změny. Všechny tyto výzvy stojí před námi a je třeba se na ně připravit.

51373842585_c9991a6f25_k

A proč se zastavil Krušnohorský poutník právě zde? Kovářská je obklopena ikonickými vrcholy a místy Krušnohoří a je tím pádem poutním centrem Krušných hor. Co místo, to pouť. Co pouť, to poznání. Krušnohorský poutník má tyto vrcholy velmi rád a velmi často tam chodí. Činí mu to skutečnou radost a upevňuje se tím v souladu s životem. A víte proč? Protože pohybem rozzáříte vaši duši, uklidníte vaši mysl a cítíte se zdraví a silní. Příroda Krušných hor navíc nadchne vaši představivost.

270388513_494265322140631_6697858879785820215_n

Další projekty Petra Mikšíčka:

Petr Mikšíček ( nar. 12. 5. 1977 )

V roce 2000 pěšky a sám obešel republiku – 1000 km za tři měsíce. Ta cesta ho navždy proměnila. Naučil si vytyčit cíl a jít si za ním – doslova. Ať se vám cesta zdá sebedelší, se-benáročnější a sebeosamělejší – nevadí, dojdete tam. Jeho cesta se pro něj stala iniciací a od té doby zasvětil svůj život službě Krušným horám a zanikající krajině česko-německého pohraničí. Díky podpoře své rodiny vydal nespočet knih, připravil mnoho vý-stav, natočil stovky filmových dokumentů a krátkých hraných filmů. Našel a oživil zanika-jící osadu Königsmühle pomocí přírodního umění. Natáčí cestovatelský seriál Great Walks. Vytváří se svým týmem aplikace s využitím rozšířené a virtuální reality. Od roku 2021 se dal do záchrany bývalé fabriky na konzervaci ryb Antona Kally v Kovářské, kte-rou přebudovává na víceúčelový objekt pod názvem Krušnohorský Poutník.

Petr Mikšíček spojil dohromady desítky lidí z Čech a Německa, kteří chtějí uskutečnit myšlenky smíření Čechů a Němců a oživení Krušných hor. To je asi to nejdůležitejší, čeho dosáhl. Všechny nyní pojí hluboké přátelství. Tito lidé představují opravdovou sílu, prostupující Krušnými horami, nezávislou na politických, národnost-ních, rasových a věkových preferencích.

22 let ve službách krajině česko-německého pohraničí.

Vědomě se příběhu česko-německého pohraničí, který je tvořen z milionů detailů, částí, úlomků, věnuji od léta roku 2000. Tehdy jsem se vydal na osamělou cestu kolem Čech – bývalými Sudetami. Z této cesty vznikla kniha Sudetská pouť aneb Waldgang, která byla v roce 2006 nominována na cenu Magnesia Litera. Představuje osobitý ponor do zážitků osamoceného poutníka vysídlenou krajinou.

Pokud ale půjdeme důsledně antichronologicky, nebyl to můj první knižní počin a důležitý zážitek.

Nevědomě jsem byl s pohraničím spjat od narození. V roce 2003 vyšla kniha Zmizelé Sudety, kterou jsem začal psát a fotografovat jako přímou reakci na mou cestu kolem Čech. Její první vydání bylo katalogem ke stejnojmenné výstavě, poprvé pokusně instalované v rámci Krajinno-ekologického semináře v Nových Hradech pod vedením Doc. PhDr. Miloslava Lapky, CSc v létě 2001. Již tehdy jsem zpracovával téma opuštěného pohraničí jako svoji seminární práci, která přerostla v bakalářskou a diplomovou práci. Hotový materiál se použil pro výstavy Zmizelé Sudety, kterou již poznala veřejnost na charakteristických carton-plastových panelech ve dvojjazyčném vydání, které zaštiťoval spolek Antikomplex-hnutí proti xenofobii. Tu jste měli poprvé možnost vidět v prosinci 2002 na Novoměstské radnici v Praze. A od té doby stále putuje po Česku, Německu, Polsku a Rakousku.

I před Waldgangem jsem se nevědomě seznamoval s duší pohraničí a hlavně Krušných hor. Jsa počat v Rudném v Krušných horách, nedaleko Nejdku, vyrůstaje na jižní stráni Havranního vrchu, kde moji prarodiče vždy od dubna do října žili. A my s bratrem, bratranci a sestřenicemi jsme zde trávili celá léta a spousty víkendů. Člověk zde prožil asi ty nejdůležitější okamžiky z mládí a dospívání, objevoval zdejší les, louky, skály. Již tehdy jsem prolézal ruiny, sklepy, hledal provrtané perleťové mušle. K smrti mě zde vyděsilo několikrát divoké prase. Rukami mi prošly desítky starých knihy v německém jazyce, válející se na půdě. Naše oblečení a hračky jsme měli uschované ve starém nábytku označeným jako: Hergestellt in Neu Rohlau, Karlsbad a jinde. Dědeček měl nářadí v krásné, ale zašlé malované truhle. To byl kolorit mého dospívání. Všude se válely indicie po lidech jiného jazyka a nikdo to neřešil, nekomentoval. Prostě to tak bylo. Ačkoliv jsem byl pouhé rekreantské dítko, propadal jsem kouzlu pohraničí čím dál více. Zdejší krajina plná stop mi připadala, a stále připadá, mnohem zajímavější a důležitější než vyspělé městské krajiny plné lidí, ambicí, šťouchanců, technologií a povinností, které mi nevoněly. Na vysoké škole jsem hrdě tvrdil, že mým vysněným povoláním je dělat kulturního manažera Krušným horám. Pamatuji si, jak se mi všichni tehdy smáli…

Od roku 2001, kdy jsem začal aktivně studovat česko-německé pohraničí, jsem toho zažil mnoho. Nejprve jsem “vybral” archivy Etnologického ústavu, Katedry Kulturologie, ÚMPRUM, Městské knihovny, Národní knihovny v Praze. Poté jsem vyrazil do regionů za pamětníky a majiteli dalších zajímavých kousků. Oprášil jsem německý jazyk, který jsem se naučil na střední školel. Hledání historie Sudet jsem zcela propadl. Našel jsem smysl svého studia a později i života.  Dělo se toho najednou tolik… Zaniklé obce, nevlastní historie, vše bylo tak nové či znovuobjevené, že jsem měl pořád plný diář. Tehdy jsem pracoval ve společnosti Centre for Modern Education a tehdejší můj šéf, skvělý šéf, Jan Kala, od kterého jsem se toho hodně naučil, mě pouštěl na pracovní cesty, které jsem využíval i pro má studia. Dostával jsem neplacené volno. Zatímco ostatní dělali kariéry a stoupali zaměstnaneckým žebříčkem, já pomalu mizel z městského a kariérního prostředí. Trávil jsem čas v údolích, rozvalinách, v lesích. Utrácel za fotoaparáty, což nelibě nesla moje první žena, ale také mne pouštěla na mé expedice do Sudet. Psal jsem, fotografoval, natáčel rozhovory. Publikoval na webových stránkách www.znkr.cz a později na Facebooku. O mé objevy se zajímala také média. Byla to pro mladého kluka krásná a dobrodružná životní náplň. Ostatní randili a já zažíval uspokojení díky představivosti v zaniklých obcích. Můj mozek se stal závislý na “dopočítávání” reality neviditelnými výjevy z minulosti. Tehdy mi nevadilo, kam mne Waldgang z roku 2000 zavedl. Stále jsem byl zamilován do krásné horské krajiny a ve městě jsem nemohl vydržet. Díky výstavě, knihám a přednáškám jsem poznal opravdu velké množství lidí, kteří se zajímali o zdejší historii. Drtivá většina z nich byla přímo z Krušných hor. Pražáky to zajímalo také, ale byli daleko, a časem je pohltila jiná témata. Zůstal jsem na své cestě obklopen mnoha čtenáři, posluchači, ale přesto vlastně osamocen. Odjížděl jsem z Prahy na čím dál delší a delší pobyty v Krušnohoří. Už jsem nebyl schopen studovat celé pohraničí, musel jsem se specializovat. Skenoval jsem historické materiály, fotografoval, dělal rozhovory s pamětníky. Instalovat od odinstalovával výstavy Zmizelé Sudety, Znovuobjevené Krušnohoří, Tváře Krušnohoří… Povídal jsem si a usmíval se na německé důchodce a důchodkyně. Bylo to spousta práce, námahy, času. Ač nikdy sám, skoro vždy osamělý. Po každé akci jsem jel na chalupu – sám. Jak na české, tak na saské straně jsem si ale časem našel mnoho spřátelených duší mě podobnějšího věku.

 Sociální síť jsem si vytvořil v horách a tu v Praze opustil. Proto jak první, tak i druhou svatbu jsem měl v Krušných horách. Pro Pražáky jsem byl pryč, nemohl jsem chodit s kámoši do hospody na florbal. A pro místní z hor jsem byl ten Pražák. Zůstal jsem viset v mezisvětě. Obklopen spoustou lidí, ale sám. Sám svého druhu. Ze začátku si mě někteří dobírali, ale postupem času z toho vznikala nenávist, která v době Facebooku vyhřezla na povrch a ačkoliv jsem se snažil vždy být ke všem přátelský, nenamyšlený (dokonce to fungovalo, redaktor Zdeněk Trnka mi stále opakoval, že jsem takový jiný Pražák, milý a v pohodě, nepovyšující se), tak jsem musel stále více čelit nenávistným útokům a začít mazat lidi na Facebooku. Tato vlna stále roste, ale zároveň i roste počet přátel a lidí, kteří chápou co a proč dělám. Kolem roku 2010 jsem začal litovat, že jsem kdy na Waldgang šel. Byl jsem na zcestí, energie a nadšení vyprchávalo. Měl jsem pocit, že nic neumím. Rozvedl jsem se. Naštěstí tato deziluze netrvala dlouho a já potkal ženu svého života, úžasnou Kláru a brzy jsme se dočkali dvou zdravých dětí. Naučil jsem se natáčet na kameru, stříhat, psát scénáře a rázem jsem měl zase co dělat. Objevil jsem Königsmühle, které mi od té doby dodává energii, nadšení, mladický zápal. V roce 2013 jsem se dokonce rozhodl skončit v zaměstnání a dát se na dráhu freelancera – svobodného tvůrce. Klopýtal jsem a čtyři roky se trápil, ale zdá se, že to nejhorší je za námi a od roku 2016 se začalo zvolna dařit. Vznikl koncept Great Walks, Krušných hororů, pokračovali jsme v oživování Königsmühle pomocí dobrovolníků a landartu. Natočil jsem krátký film Ornament, vydal knihu o Marcebile. V té době jsem také začal s obcemi centrálního Krušnohoří připravovat projekty pro rozšířenou a virtuální realitu, které došly svého vrcholu v roce 2021. Během tohoto jediného roku jsme zveřejnili aplikaci Živé hory, otevřelo se Muzeum Abertamy s naším strojem času a i v Geoparku Ralsko začali používat naši aplikaci. 80 procent veškeré mé práce spočívalo a pramenilo v Krušnohoří. A to je skvělý! Přesto jsme se s rodinou nikdy v horách nezakotvili. Proč? To je na jinou knihu a delší vyprávění. Kvůli tomu, že zatím nemám trvalý pobyt v Karlovarském kraji, nemohu zde ani zúročit své zkušenosti a kontakty v politice. Stále je moje cesta netypická, divná, ujetá. Nedělám to kvůli kariéře, politickému vlivu. Stále sloužím krajině a Marcebile z čisté lásky. Spjal jsem se s těmito horami celoživotním poutem. Ale práce, které se díky tomu smím věnovat a už mne i celkem uživí, je darem, splněným přáním, které jsem mám již od svých 23 let. Být kulturním manažerem Krušných hor. Jsem za to šťastný. Naše pobyty s rodinou v horách či ty moje pracovní, jsou již podobně dlouhé jako to měla moje babička a dědeček v Rudném. Tři roky chodily naše děti v létě do německé školy v Johangeorgenstadtu. V době covidové jsme zvrátili dobu délky pobytu v horách.

Střídání domova a dopad na stav mysli

Mnozí lidé, kteří to mají podobně, a pracují či žijí napůl v Praze a v horách, potvrzují, že takový život vás rve na dvě půlky. Tam kde zrovna jste, tam vám chybí to druhé místo. Ale zároveň se vám tam nechce vracet. Když narušíte balanc pobytu na jednom místě, začíná se vám to méně časté místo pobytu ošklivit. Vaše duše bojuje a chce zůstat na jednom místě. Člověk je z toho zmatený. Po mých osmiměsíčních pobytech v letech 2017 až 2020 v Krušných horách, jsem ale zjistil, že to střídání má svá velká pozitiva. Zůstanete totiž nad věci a vnímáte všechny lidi rovně a stejně. Nestanete se zarytým odpůrcem Pražáků nebo prachatým Pražákem, který v horách lidí irituije. Přitom když žijete v Praze, tak se jen a pouze přizpůsobíte stylu oblékání, mluvy, myšlení Pražanů. Stejně tak si pořídíte průměrné pražské auto. Které ale v horách vypadá jako hogofogo kára. Děsím se lidí, kteří odešli z Prahy a do tří let jsou z nich největší hejteři Pražanů. Ztratili balanc, změnilo se jim nastavení mysli a mají potřebu stálé dokazovat že jsou lepší a Praha a její obyvatelé blbí. Přitom si jen nechtějí přiznat svoji frustraci a nespokojenost. To zcela změnilo jejich stav mysli. Myslím si, že tento problém řeší více bývalí Pražané a lidé z měst, než samotní Krušnohorci. Pro Krušnohorce jsou Pražané spíše komickými figurkami než objekty nenávisti. I samotní Krušnohorci nechtějí ztratit svůj stav mysli a radost ze života v horách a v jejich bezprostředním okolí. Potřeba zveřejňovat zesměšňující či nenávistné příspěvky je jen ventilem neustálého pokusů o pomstu. Lidé, kteří necítí zášť a nemají nevyřízené účty, nemají potřebu věnovat pozornost takovým příspěvkům.

Do stavu permanentní frustrace, nenávisti a pomstychtivosti se nechci nikdy dostat. Chci si střežit své nastavení mysli – otevřenost, přátelskost a spravedlnost. Jak praví jedno přísloví: Mindset is the Key.

Ocenění:

2004 – Georg Dehio Kulturpreis sdružení Antikomplex za výstavu Zmizelé Sudety. Cena předána v Berlíně pod záštitou Českého centra.

2005 – Cena Josefa Vavrouška za diplomovou práci v oboru Kulturní a sociální ekologie.

2006Nominace knihy Sudetská pouť aneb Waldgang na cenu Magnesia Litera.

2007 – Výstava, kniha, web: Kulturní událost roku 2006 v Karlovarském kraji. Cena udělaná MF Dnes a portálem Idnes na základě čtenářského hlasování.

2015Hlavní cena na filmovém festivalu Klapka za dokument Ať žije Josef Beer!

2015 – Cena Grenzgänger – za krátký film Dobyvatelé ztracených štol v Marienbergu.

2015 – Cena Anke Stoverock – za přínos Krušnohoří

Snímek obrazovky 2022-03-23 141821
Další odkazy:
 
Rozhovor v Českém rozhlase
 
Pořad České televize Gejzír
 
Rozhovor v Ekolist.cz
 
Zpráva o aplikaci Živé hory
 
Článek o Petrovi Mikšíčkovi na Aktuálně
 
Článek o aplikaci Živé hory na Aktuálně
 
Rozhovor s Petrem Mikšíčkem v Respektu
 
Rozhovor o Poutníkovi v Respektu
 
Reportáž o Zmizelých sudetech v Respektu
 
Článek o tvářích Krušnohoří
 
Článek o festivalu Königsmühle
 
Více o Petru Mikšíčkovi

Rozhovor s Petrem Mikšíčkem pro časopis městysu Kovářská – Září 2021

 

Co a kdy Vás vlastně vedlo k zájmu o Krušné hory a kdy jste pochopil, že Krušnohoří a jejich historie i odkazy prošlých generací jsou pro Vás osudovou záležitostí?

Ačkoliv jsem se narodil v Praze, Krušné hory mne a moji rodinu provázely již dříve. Děda pracoval v 50. letech v Jáchymově na těžbě uranu. Pak měli s babičkou obchod s potravinami v Horní Blatné. V roce 1967 koupili k rekreaci dům v Rudném. Tam jsem byl v roce 1977 počat. Jsem typické rekreantské dítko – běhal stále v lese, na loukách a byl plný fantasie ze zaniklých domů a továren v pohraničních hvozdech. Na zakladní škole jsem začal psát povídky a Krušné hory se staly již tehdy jejich prostředím. V roce 2000 jsem pěšky a sám obešel republiku a tím se mi zcela změnil život. Začal jsem studovat na Univerzitě Karlově příběh česko-německého pohrančí. Moje bakalářská a diplomová práce mi letos vyšly knižně pod názvem Ne/vlastní domov. Již v roce 2003 ale vyšla kniha a výstava Zmizelé Sudety, která mapovala proměny pohraničí. V roce 2005 vyšla autentická kniha Sudetská pouť aneb Waldgang, která zachycovala moji pouť pohraničím a byla nominovaná na literární cenu Magnesia Litera. V dalších letech následovaly tituly: Znovuobjevené Krušnohoří, Tváře Krušnohoří, Krušný ráj, Tajná zpráva o Marcebile a poslední letos – Příběh Königsmühle. Jak vidno, všechny síly jsem vydal na poznávání tajů a krás Krušných hor. Do roku 2011 jsem byl zaměstnán v Praze, ale od roku 2013 jsem se vydal na nestabilní dráhu samostatného umělce, tvůrce. Nejsem nikde a nikým placen. Od května zachraňuji poloruinu v Kovářské, a od letošního září mám trvalý pobyt v Abertamech, abych byl autentickým oživovatelem Krušných hor. Snažím se pomáhat Krušným horám se zvedat ze zapomnění, chudoby a oživovat přátelství mezi Čechy a Němci, místními a Pražany. Je to hodně náročný úkol být takovým mostem mezi všemi, leckdy rozhádanými aktéry. Krušným horám jsem ale věrný a snažím se být autentickým člověkem, který pro region dělá, co může a podporuje, co mu přijde správné a dlouhodobně pro region výhodné. Začal jsem více na karlovarské straně hor, ale čím dál více mne to posouvá na východ – do Ústeckého kraje.

Jaké jsou hlavní projekty spojené s tímto krajem, kterým jste se v minulosti věnoval?

Kromě knižních titulů, které jsem zmínil již dříve, jsou to výstavy ke knihám Znovuobjevené Krušnohoří a Tváře Krušnohoří, které dlouhá léta putovaly po české i německé straně Krušnohoří. V současné době jsou k vidění na Horském hotelu na Lesné. Pracoval jsem se srovnáním dobových snímků a dnešní reality. Je to lecckdy výmluvné a nepotřebuje to komentář. O tolik věcí jsme v horách přišli. Je načase, abychom jim to začali vracet. Dále jsem v roce 2007  vytvořil web www.znkr.cz kam jsem nahrál celý svůj archiv historických snímků, naskenovaných dokumentů a hlavně rozhovorů s pamětníky. Je to více než 50 000 dokumentů z dějin Krušnohoří. Tyto neuvěřitelně dojímavé příběhy mne přesvědčily, že se chci horám věnovat dlouhodobě a odešel jsem kvůli tomu ze zajištěné práce v Praze. Od roku 2010 se věnuji natáčení – dokumentům, propagačním spotům, hraným filmům a v poslední době virtuální a rozšířené realitě. Myslím, že se hodně povedl seriál Krušné horory, cestovatelský seriál Great Walks a také aplikace ŽIvé hory. Vše najdete zdarma na YouTube. No a také jsem se dal s partou nadšenců v roce 2011 do oživování nedaleké zaniklé obce Königsmühle.

 

Jakých hlavních úspěchů, popřípadě ocenění jste dosáhl vaší prací. Co hlavně dosud dala Vám samotnému?

No, já to nedělám pro ocenění. To bych to musel dělat jinak. Mě to prostě baví. A jsem rád za pár dopisů od čtenářek, komentářů pod videi a lajků na Facebooku. Získávat ocenění stojí hrozně práce a času a to mě nebaví. Já rád tvořím. Přesto úspěchy jistě mám: hlavním oceněním pro mne je počet kamarádů, podporovatelů, kteří mi pomáhají v mých aktivitách. Citím, že jsme napojeni do takové sítě napříč horami, Prahou, Německem a dáváme si navzájem spoustu energie. Je to úžasný a drží mě to při životě. I z Kovářské jsou lidé, kteří mi moc pomáhají a to např. Jirka Kumhera, Václav Stránský nebo David Beneš. A další se přidávají. Máme vizi a ta nás táhne. Dalším oceněním je mi počet čtenářů knih, diváků mých videí a návštěvníků Landart festivalu v Königsmühle. Jsem moc rád, že o moje aktivity projevují zájem média, takže mě často od někud uslyšíte či uvidíte. Sám vedu největší facebookovou skupinu z Krušnohoří pod názvem Znovuobjevené Krušnohoří – je to dost práce. Podporuje mne také Ústecký kraj, Karlovarský kraj, a města jako Klášterec nad Ohří či Kadaň. Mám pár věrných sponzorů, kteří podporují spolek DoKrajin, který jsem v roce 2013 založil. Např. Filip Berger z Ostrova nebo firma Epimex z Klášterce nad Ohří. Jsem moc vděčný také za přátelské vztahy s městysem Kovářská a doufám, že se budou jen rozvíjet k vzájemné spokojenosti. Rád bych značnou část svých aktivit přenesl právě do Kovářské. Pokud mi to zdraví mé rodiny a finanční situace umožní, rád bych svoje bláznivé krušnohorské aktivity dělal i po zbytek mého života.

Samota Königsmühle a aktivity kolem ní jsou dnes obecně známou věcí. Mnozí z nás si jí pamatujeme jako rozvaliny v zapomenutém koutě našeho kraje. Jak to pro Vás s Königsmühle začalo a jaké máte s tímto místem plány do budoucna?

To je dlouhý příběh, který letos vydal na knihu… jmenuje se Příběh Königsmühle 🙂 Základem byla fascinace, že ještě existuje místo v česko-německém pohraničí, kde se nachází tak zachovalá zaniklá obec. Také paní Rosemarie Ernst, která se tam narodila a kterou jsem poznal. Bylo toho hodně a kouzelná energie tohoto místa mne už deset let pohání a dodává mi sílu. My jsme do tohoto lidmi opuštěného místa vrátili poutníky, kteří toto místo milují a také landartová díla, která z údolí dělají něco výjimečného v celé České republice. Z přebytků energie našeho týmu dobrovolníků na místě vznikla útulna, kterou s radostí využívají poutníci, kteří chodí často tzv. Stezky Českem. Jsou to milí lidé s batohem, vděční za střechu nad hlavou. Máme z toho obrovskou radost. Samozřejmě ale jsou problémy a jak dlouho bude útulna fungovat a my organizovat festival nevím, ale bojíme se, že jistí mocní developeři chtějí vztáhnou svoje špinavé pracky na údolí. Myslím, ale že se proti nim zvedne tak mocný odpor, že je to zničí. Já bych se do toho nepouštěl, nezapomínejte jakou moc má ve zdejším kraji Marcebila, která dokázala svým mečem zbourat z povrchu zemského hrad taktéž mocného Kuna z Hassbergu. Uvidíme. Rádi bychom se ale dočkali chvíle, kdy se ruiny zevnitř zakonzervují, aby byly bezpečné a útulna se bude moci využívat např. i pro školní projektové dny, astronomické noci.

 

Za dobu svého působení jste vydal řadu knih. Které z nich považujete za nejdůležitější? A ještě jedna navazující otázka. Některé z těchto knih jsou docela čerstvou novinkou. Můžete nám je přiblížit? Kde je možné tyto Vaše knihy získat?

Těžko říci, pro mne byly všechny důležité. Jejich psaní mě posunovalo v poznání hor dál. Jak to mají čtenáři nevím. Nejvíce se určitě prodalo Zmizelých Sudet, oceněná byla Sudetská pouť aneb Waldgang. Z ryze krušnhorských titulů  je zcela rozebraná barevná publikace Krušný ráj, která ukazuje krásy Krušnohoří. Její tisk je ale tak drahý, že nevidím reálné knihu dotisknout. Proto ale dělám každý rok Kalendář, o který je veliký zájem. Osobně mám nejraději asi knihu Tajná zpráva o Marcebile, protože její psaní mě hodně potrápilo. Bylo to pět let tvoření a vzhledem k tématu vše bylo na vodě, resp. v mlze a musel jsem vše vytvořit, poskládat, propojit. Jsem na ní asi nejvíce hrdý. Příběh Königsmühle zase je powerbankou, která každého, kdo ji čte nabjie úžasnou energií. Je to osobní, upřímné vyznání lidí, kteří Králův mlýn milují. Všechny knihy a kalendáře můžete koupit na našem e-shopu www.greatwalks.cz/shop Když si uděláte výlet do Königsmühle, můžete je koupit i tam.

Zakotvil jste v Kovářské a pustil se s přáteli do nelehké rekonstrukce jednoho ze zdejších objektů. Jaké jsou vaše plány ve spojení s tímto místem a jak vnímáte Kovářskou a její genius loci, který jste kdysi popsal v jedné ze svých knih?

Ano, cítil jsem, že chci-li být autentický ve svých snahách a proklamacích o ochraně Krušných hor a jejich historie, je nutné přejít od slov, facebookové komunikace k činům. Zároveň jsem potřeboval pro své podnikání v oblasti natáčení a fotografování získat v regionu vhodné prostory. Václav Stránský mne upozornil na halu pod náměstím, která po prvním shlédnutí zcela odpovídala mým požadavkům. Sice byla v strašném stavu a jedna místní paní ji nazvala Hirošimou, ale kupodivu mne to neodradilo od koupě. Vzal jsem si hypotéku a dal se do toho. Chci, aby tam vzniknul filmový a foto ateliér se zeleným pozadím. A se vším zázemím, které to potřebuje. Již nyní tam vzniká univerzální prostor, který může využít kdokoliv, kdo ho zaplní svoji aktivitou. Rád budu spolupracovat i s místní školou, obcí a aktivními lidmi. Moje žena plánuje v hale také organizovat wellnes, meditační a na lidské zdraví orientované workshopy. Časem plánuji vytvořit speciální virtuální kavárnu pro rozšířenou a virtuální realitu. Lidé si tam budou moci projít virtuálně nepřístupné štoly Krušných hor, poznat nejkrásnější skály Krušnohoří, seznámit se s osobnostmi hor, stát se součástí letecké bitvy nad Krušnohořím, a také se seznámit s legendou Kovářské – s Antonem Kallou. Ostatně budova, kterou se snažíme zachránit, je  jeho prvním výrobním objektem. To je něco jako garáž Billa Gatese či Steva Jobse… a to se mi líbí. V našem domě se marinovaly ryby a možná i uskladňovala zelenina. Doufám, že se i okolní majitelé a budovy, které se nacházejí v hrozném stavu, nechají inspirovat a společně vytvoříme krásné centrum městysu Kovářská. I okolí mého ateliéru plánujeme zvelebit a nabídnout veřejnosti k využítí. Už mám v hlavě pár akcí, které bych chtěl zorganizovat – např. Adventní trhy spojené s bruslením na mobilní ledové ploše, organizaci Mistrovství Česka a Německa v rybníkovém hokeji. Uvnitř haly můžeme dělat bazárky, cvičení, hudební zkušebnu, atd. Je ale jisté, že od února 2022 budu do Kovářské dva roky vozit studenty dvou pražských škol, kteří studuji Informatiku, grafiku a filmovou školu a budeme zde natáčet, animovat, programovat a pomáhat spolupráci Krušných hor a Prahy. Vznikne z toho mnoho videí, 3D rekonstrukcí a metodiky pro školy.

 

Pokud by to špatně dopadlo v Königsmühle, přemístíme sem všechna landartová díla a také festival. Moc chci poděkovat všem, kdo mi v tom pomáhají, hlavně Jiřímu Kumherovi, to je takový můj anděl. Zahájení stavby zde bylo něco jako stavební telenovela, vše se odehrávalo tak rychle a musel jsem se extrémně rychle učit, abych ještě během léta nezkrachoval. Naštěstí vše se dělo jak mělo a nyní spolupracuji např. s Ondřejem Meisterem na udržitelné rychlosti a kvalitě oprav. A spolupracovat chci i s dalšími místními řemeslníky. Nechci ten prostor jen pro sebe a mé ubytované hosty, ale pro každého. Aby naše Zážitkové centrum Kovářská přineslo prospěch městysu, regionu, malým i velkým. Myslím, že příští rok v létě budeme moci oficiálně prostor přízemí otevřít. Snad si na to vydělám i prodejem knih 🙂

Krušné hory se stávají stále vyhledávanějšími ve spojení s letní i zimní turistikou. Jaké neobvyklé možnosti podle Vás dokážou Krušné hory nabídnout a jaká nebezpečí pro ně vidíte?

Já si osobně myslím, že Krušné hory jsou dokonalé již tak, jaké jsou nyní. Nepotřebují žádné drahé atrakce. Skiareál je již dostatečný, nejde donekonečně navyšovat kapacitu bez zlepšení dopravní situace, parkování, atd. Začalo se masivně stavět, zkupovat pozemky. Já osobně jsem proti stavění nových domů na krásných loukách. Příjde mi to jako hřích, či dokonce zločin ničit to nejkrásnější, co nám tu naši předci a předchůci nechali. Však se projděte kolem Kovářské, její krásu vytváří z 60 % její poloha uprostřed nádherných horských luk obklopených lesem. Je to jako u žen, z 60 % jejich krásu tvoří vlasy. Nenechme, aby Kovářskou ostříhali do hola. Chápu, že existuje spousta lidí, kteří jsou nadšení z krásy Krušných hor a chtějí zde mít dům či bydlet. Ale ať nejprve opraví všechny staré domy a teprve pak staví na loukách. Jakobyste místo vyznání lásky ženě ostříhali vlasy. Proto opravuji tu hirošimu” v Kovářské. Chci jít příkladem.

 

Co si Vy osobně myslíte o plánech vyhlásit Krušné hory za chráněnou krajinnou oblast a co podle Vás taková změna může přinést turistům a zároveň stálým obyvatelům?

Já jsem osobně pro vyhlášení. Je ostuda, že Krušné hory ještě nemají tuto ochranu. Všechny ostatní hory ji mají a nelze říci, že by kvůli ní zchudli či byli tamní obyvatelé kráceni na svých životních právech. Právě naopak. Krušné hory jsou nejchudší z nich. Chápu, že krátkodobě to může být pro mnohé nepříjemné, ale zvykneme si a pro další generaci stavitelů, podnikatelů, turistů to už bude standart. Stejně jako v Českém lese či Českém Středohoří. Dodržovat stavební sloh, výšku staveb by měl člověk i mimo CHKO. Kdyby nebyly Krušné hory v 80. letech poničené imisemi, tak už dávno CHKO jsou.

 

Pokud se někdo z obyvatel Kovářské zhlédne v aktivitách Vás a Vašich přátel, jaké jsou možnosti přiložit ruku k dílu a stát se součástí vašeho týmu?  

Určitě ano, budu za to moc rád. Jak vidíte, plánů mám spousty a vždy to naráží na personální kapacitu. A moc dobře vím, že dříve nebo později se naše nadšení přetaví v úspěch. Říkam, že úspěchu můžete dosáhnout dvěma cestami: Buď máte ohromné množství peněz, vše je vám jedno a zaplatíte si vše, co chcete nebo jste šikovní a umíte motivovat lidi pro své nadšení. Ti vám pomohou svoji prací, nápady, kontakty. Dosáhnete stejného výsledků, ale ta cesta je diametrálně jiná a náklady také. Mojí cestou je ta druhá volba a proto je každý, kdo chce pomoci součástí sítě, která dává a přijímá energií a radost. Také jsem se inspiroval jednou skvělou písničkou od mého oblíbeného amerického country zpěváka Luke Bryana. Zpívá tam, že nejlepší, co můžeš v životě udělat pro svůj smysluplnný život je: Do what you like and call it work. Dělej, co tě baví a nazývej to prací. Pak se úspěch dostaví a navíc zažiješ plnohodnotný život.  Snažím se to tak dělat. Lidé jsou více než peníze.